Lahůdková ferrata s překrásnými výhledy na Alpy a jezero Konigsee. Je to B/C s variantou D/E, a převýšením cca 400 metrů. Ideální pro začátečníky, kteří chtějí zkusit opravdovou horskou jištěnou cestu. Na lehčí variantě žádné převisy, všechno v pohodě. Místy kratší kolmé pasáže, jedna trochu vzdušnější, ale zajištěná kramlemi. Pod vrcholem už jen choďák místy zajištěný. Tam, kde zajistění není, nic nehrozí. Pouze závratě. :)

Těžsí variantu jsem nešel, je tam jedna mírně převislá stěna, ovšem zajistěná kramlemi, zbytek těžší varianty neznám. Tato variaanta je zakreslená v topíčku. Prý tam postavili ještě jednu a to úplně nejtěžsí variantu, ale o té zatím mnoho nevím.

Sestupová cesta je naprosto v pohodě a zvládne jí každý. Kousek po vrcholem je chata s občerstvením.

Převýšení: 400 m, nástup 30 min, sestup 1,5 - 2 hod.

Ohledně ferraty Grunstein - byli jsme tam letos v létě a skutečně už udělali další těžkou variantu - ta začíná až po vyezení klasické ferraty Grunstein, kdy jdeš už chvilku jen po hřebeni směr vrchol, ale v sedle pod vrcholem vede vlevo ve stráni pěšina, nad kterou jsou již lana (ale jde se jen na strmé louce, takže bez problémů) - my jsme se chtěli vyhnout přelidněnému vrcholu takže jsme mysleli že to touto cestou obejdeme ale nakonec jsme došli k ferratě, ta vede po příkré skále až kousek pod vrchol. Je to dost kolmá stěna, celá bez kramlí a defacto se vše tahá rukama na laně, i když chyty tam přirozeně najdeš, ale je dost náročná. Zkoušeli jsme s batohem, jelikož jsme pokračovali na Watzmann na vrchol a na hřebenovou ferratu, ale to je opravu záhul, takže jsme ji nedali.

A zde ještě jeden názor čtenáře Petra k éčkové variantě na Grunsteinu, cituji:
Šel jsem letos ferátu Grůnstejn v Berchtesgadenu. Jelikož jsem to šel se ženou a dětmi, zvolil jsem proto lehčí variantu a sám jsem pak šel ten éčkovej konec. Je docela těžký, netrénovanej člověk už s tím bude mít problém a bez dodatečného jištění bych mu to nedoporučoval. Hned začátek je možná nejtěžší - cca pětimetrový výrazný převis bez jakéhokoliv jištění - jen ocelové lano, nohy musejí jít na skálu na tření. Spadnout tam, by byl asi masakr. Po něm již není cesty zpět a musí se nahoru. Pak to již naštěstí tak převislé není, obtížnost pomalu klesá. Umělých stupů je tam jak šafránu, pamatuji snad jen jeden. Ale na druhou stranu na každém místě, kde je ukotveno to lano, se dá odpočinout. Ale člověk to musí umět a správně si stoupnout. Skála je docela členitá, zatím není oklouzaná. Šel jsem to v normální obuvi s cca 8 kg batohem.